Ve 38. týdnu těhotenství si paní Silvie nahmatala bulku v pravém prsu. Po porodu ji lékaři poslali na biopsii, která bohužel odhalila zhoubný nádor. V době léčby jí byla oporou rodina i nadace Dobrý anděl. Se Silvií jsme si povídali o náročném období léčby a také o tom, jak se jí daří dnes.
Před 4 lety jste podstoupila náročnou onkologickou léčbu a také operaci prsu a ozařování. Jak na toto období vzpomínáte?
Bylo to velmi těžké období. Prožívala jsem neskutečnou radost z narození syna a k tomu velký strach z nemoci. V den začátku chemoterapie jsem končila šestinedělí. Nikdy nezapomenu na ráno, kdy jsem malého naposledy nakojila a pak jela na první chemoterapii. Nedokázala jsem si představit, jak to budu já i moje okolí zvládat. Snažila jsem se zůstat pozitivní, ale ne vždy to šlo. Pamatuji si, jak jsem si po operaci sáhla na hrudník, abych zjistila, jestli mi zůstala prsa. Bohužel mi museli vzít i všechny uzliny v podpaží, takže celá operace i následné hojení trvalo déle. Ozařování zvládla moje kůže naštěstí dobře. Dodnes mám však pravou půlku hrudníku tmavší než levou. Celá léčba pro mě byla vyčerpávající hlavně psychicky. Mrzelo mne, že jsem nemohla syna déle kojit a že jsem se mu nemohla tolik věnovat. Teď si to ale vše vynahrazujeme :).
Kdo vám byl v té době největší oporou?
Obrovskou motivací mi byl můj syn a velkou oporou manžel. Staral se krásně nejen o malého, ale i o mě a k tomu chodil do práce. Má můj obdiv, ne každý chlap by to zvládl. Finančně nás pak podporovali Dobří andělé. Díky nim jsme se nemuseli stresovat, jestli vyjdeme s penězi. Byla to pro mě obrovská úleva, protože jsem se mohla plně soustředit na svou léčbu. Za to budu všem Dobrým andělům navždy vděčná.
Vrátila jste se ke své profesi fotografky, ale nejen k ní. Čemu se dnes tedy věnujete?
Fotografování jsem se nikdy nevzdala. Fotila jsem občas i v období chemoterapie, protože mi to psychicky velmi pomáhalo. Dnes kromě focení vedu kroužky angličtiny, kreslím, vyrábím šperky a jsem i lektorkou samovyšetření prsou. Díky své vlastní zkušenosti jsem se přes Alianci žen s rakovinou prsu zapojila do programu Bellis a v Jihomoravském kraji edukuji ženy v oblasti samovyšetření.
Umí si dle vás ženy s tímto onemocněním říct o pomoc? Jaké to bylo pro vás, když jste žádala o podporu v nadaci Dobrý anděl?
Nejprve jsem o této možnosti nevěděla. Měla jsem totiž zafixováno, že nadace Dobrý anděl pomáhá jen dětem. Pak manžel uviděl jejich spot na internetu a dozvěděli jsme se, že nabízí pomocnou ruku i rodičům. Myslím si tedy, že dospělí o možnosti využití této podpory často nevědí. A také jsme jako ženy byly vychovávané v tom, že vše musíme zvládnout samy a říct si o pomoc je slabost. Dnes už vím, že to tak není. Proto bych vzkázala všem dospělým pacientům, kteří mají na tuto podporu nárok, ať si o pomoc řeknou. Člověk na to nemusí být sám. Jednou pomůže někdo vám, jednou někomu pomůžete zase vy. Tak by to mělo na světě být.
