Cévní mozkové příhodě (CMP) se u nás lidově říká mrtvice. Je to proto, že na ni, v ne tak dávných dobách, většina lidí umírala. Angličané ji nazývají „Stroke“ a Němci „Schlaganfall“ – úder blesku. To vystihuje typický průběh onemocnění, jenž pacientovi v krátkém časovém úseku změní život od základu.
Při této náhlé poruše dojde k omezení funkcí mozku, a to kvůli přerušení dodávky krve a kyslíku. Podobně je tomu třeba u infarktu, při němž se také přeruší krevní zásobení srdečního svalu. Ovšem v případě CMP jsou projevy závislé na tom, které místo mozku a v jakém rozsahu bylo postiženo. Často tak dochází k náhlému a výraznému omezení pohybu či řečových funkcí, což se dá srovnat s těžkými traumaty hlavy, jež vzniknou při úrazech či dopravních nehodách. Pacienti a jejich blízcí jsou tedy akutně postaveni před zásadní změnu v jejich životech.
Hlavní roli hraje čas
Díky moderním léčebným postupům se daří fatální následky statisticky snižovat, ovšem postižený se musí k ošetření dostat včas. Stále se setkáváme s bagatelizací typu: „Na pár hodin maminka nemohla mluvit, ale už jí to přešlo, tak jsme nikam nejeli…“ Takováto přechodná příhoda, tzv. tranzitorní ischemická ataka (TIA), může být totiž předzvěstí silnějšího záchvatu, který v příštích dnech, týdnech či měsících přijde s následky trvalými.
Se vznikem mrtvice souvisí i naše životospráva
Ačkoli se jedná o stav akutní změny, na jeho vzniku někdy pracujeme dlouhá léta, a to nezdravým životním stylem, nedostatkem pohybu či absencí na preventivních vyšetřeních. Tím vším si rozvíjíme rizikové faktory, jež se jednou projeví právě tím „nečekaným“ úderem blesku.
Iktové jednotky a jejich přínos
Jsou ale i mladí, dosud zdraví a nerizikoví, pacienti, kteří prodělají CMP např. krvácivého typu či při vrozených vadách, o nichž se nemohlo vědět. V České republice je dobře zorganizovaná síť tzv. iktových jednotek, které pacienta vyšetří a zaléčí v řádu desítek minut. Díky tomu jsou výhledy na další život po CMP mnohem optimističtější.
Následná péče a její úskalí
Velkým problémem zůstávají pacienti s těžšími následky, kteří obtížně hledají zařízení s dostatečnou a kvalitní rehabilitační péčí. S nesmírnými těžkostmi se však potýkají i jejich rodiny, jež by rády pečovaly o své dlouhodobě nemocné příbuzné v domácím ošetření. Dosud u nás totiž není systémově podporována péče kvalifikovaných fyzioterapeutů a logopedů pro domácí péči či např. stacionářové služby. Další potíž nastává ve chvíli, kdy pacient vykazuje v rámci svého zdravotního stavu nějaké zlepšení, kvůli čemuž odejde z péče specializovaných poraden. Přitom však pořád zůstává komplexně postiženým člověkem, a to nejen s poruchou hybnosti, řeči a dalších komunikačních schopností či paměti.
Lidé po CMP totiž trpí i depresemi nebo dochází k přerušení jejich sociálních vazeb. Ne vždy se jim tak podaří vrátit se do pracovního procesu apod. Ideálně by proto takovýto pacient měl být v péči týmu lékařů, fyzioterapeutů, logopedů, psychologů, sociálních pracovnic a domácích ošetřovatelů, kteří by koordinovanou činností jeho nelehký stav pomáhali překonat. Právě z toho důvodu je nezbytné vynakládat užitečně prostředky pro podporu takovýchto služeb.
Autor článku: Sdružení CMP
