Monika, obyčejná holka z malého městečka na Vysočině. Holka, která se jednoho dne rozhodla, že změní svůj život. Proč? Protože nebyla šťastná a trápila sama sebe i svoje okolí. Holka, která miluje přírodu, klid, a přesto odjela žít do Prahy. Do města, které pořád někam spěchá. Možná hledala dobrou práci, štěstí, lásku, lepší život. A tak začala utíkat taky.
V tom spěchu si ani nestačila všimnout, jak moc se změnila. Z holky z vesnice, která chtěla být hlavně šťastná, se stala žena, která chce jenom lepší kabelku, boty a dovolenou. V metru jen zírala do mobilu, aby se nemusela dívat na tváře lidí kolem. V uších měla sluchátka, aby ty lidi nemusela poslouchat. Myslela si, že takhle je opravdu šťastná.
To jsem já. Žila jsem v Praze přes pět let a psychicky ji neustála. Běhala jsem z jedné tiskové konference na druhou, z jednoho konce Prahy na druhý, pořád ve stresu, že někam přijdu pozdě. Bez jídla, bez pauzy, bez konce. Každý den. Neposlouchala jsem rodiče, přátele, svoje tělo. Nikoho. V únoru 2016 se mi život obrátil naruby. Začala jsem po každém jídle běhat na záchod. Obrovské střevní problémy trvaly dny, týdny, měsíce. Bez toalety jsem nevydržela víc než pár minut. Nedokážu ani spočítat, kolik hodin jsem strávila zavřená v tom prostoru metr krát metr.
Kolik trapných situací jsem kvůli průjmům a své nemoci na veřejnosti zažila, kolikrát mě křeče dostaly do kolen a jak moc jsem toho nabrečela. Přestala jsem vycházet z domu, shodila patnáct kilo a psychicky se zhroutila. V říjnu jsem se ale rozhodla přestat se litovat a něco s tím vším udělat. V listopadu jsem začala svoji novou životní cestu a už v prosinci stála v cíli Svatojakubské pouti ve Španělsku. Silnější, zdravější a připravená jít dál. A tak jsem šla. O půl roku později jsem odjela do Ameriky zdolat Pacifickou hřebenovku. Téměř 4 300 kilometrů dlouhou pěší trasu divočinou západní Severní Ameriky. Přestala jsem si stěžovat a rozhodla se změnit. Bojovat.
Pacifická Hřebenovka. Když jsem na začátku cestu viděla ty siláky, ty svaly, to nejlepší vybavení, doslova jsem si říkala….ty vole a já mám jen průjem! Na začátku mě všichni předbíhali, chodili 30 kilometrů, já 8. Trápili mě krvavé puchýře na chodidlech, ale i na ramenou. Bylo mi hrozně…zdravotní stav se ještě zhoršil, protože jsem začala jít jídla s alergeny, kvůli váze batohu….šla jsem s kamarádem, se kterým jsme se po čase odpojili. Měsíc jsem plakala každou noc, myslela jsem na rodiče a na to, jak se trápili, když viděli svoji jedinou dceru úplně na dně.
Jenže já konečně začala poslouchat svoje tělo, když jsem měla hlad, hned jsem jedla. Když jsem měla žízeň, hned jsem se napila. Tělo po měsíci začalo šlapat, jako hodinky. Můj zdravotní stav se začal lepšit a odpadl teror z města, že to někam nestihnu doběhnout na záchod.
Bojovala jsem tam o život, každý den. Omrzla jsem ve sněhové bouřce v horách, stála dva metry naproti pumě, která mě sledovala. Viděla jsem medvíďata, probudila jsem se s tarantulí na hlavě a cestou mě provázeli chřestýši!
Přesto všechno jsem po pěti měsících stála v cíli. Připravená jít dál, do života! Odstěhovala jsem se z Prahy zpátky domů a založila si vlastní maličké zpravodajství. Místo, kde si lidé mohou přečíst články s pozitivnějšími tématy. Beze strachu, co na ně zase vykoukne za reklamu. Nadhled.info.
Lékaři mi řekli, že můj zdravotní stav se o 80% zlepšil. A mně došlo, že moje nemoci byly opravdu v hlavě a že si za ně můžu jen a jen sama. Celiakie, alergie na mléko, oříšky a sóju.
Nemohu sice jíst všechno, ale mohu jíst mnohem víc. Vyhrála jsem….můžu jít totiž po ulici beze strachu, že se mi zase stane karambol! Můžu jet autobusem a metrem. Úplně jsem se neuzdravila, ale po cestě mám nad sebou trošku nadhled…..důležitá je jedna věc. Hlavně se z toho neposrat!
Já nejsem výjimka, že jsem Hřebenovku zvládla. Celé je to o psychice, o odvaze, o vnitřní síle…o té, kterou máme v sobě všichni. Každý z nás to může zvládnout.
Nejtěžší je ale vždycky na začátku. Je to rozhodnutí. Proto vyhraje každý, kdo se na životní start postaví …..protože i cesta je cíl
