Andrea Chaloupková přináší osobní zpověď o životě s rakovinou prsu. Jak vidí a prožívá jednotlivé fáze tohoto zhoubného onemocnění?
ANDREA CHALOUPKOVÁ
AUTORKA BLOGU KOZÍ ŽIVOT
Vy, co máte obavy z kontaktu s nemocným, nebojte, je to stále ten stejný člověk, kterého jste měli z nějakého důvodu rádi. Navíc přece v nouzi poznáte přítele, a co by měla být větší nouze a větší zkouška přátelství?
1. fáze: Podezření
Tělo dává signály, že není něco v pořádku. Cítila jsem únavu, postupně jsem odbourávala sportovní aktivity, na které jsem neměla sílu. Přikládala jsem to podzimní únavě a stresu v práci. Bulka v prsu byla podle lékařů uzlina, takže se mi silně ulevilo, že nešlo o nic vážného.
2. fáze: Diagnostikování
Vrátila jsem se zpět k lékaři. Po všech vyšetřeních a čekáních mě dohnala diagnóza zhoubného nádoru v prsu. Následovalo nejhorší období plné strachu z budoucnosti a smrti. Šok! Na tohle oznámení jsem nebyla připravená. Nevědomost a zmatek. O rakovině toho moc nevím. Popření. To tak přece není, to nemůže být pravda. Brečela jsem, poté přišla agrese. Obrovský vztek na celý svět. Proč zrovna já?! Mám malé dítě, jsem mladá. Následovalo sebeobviňování ze špatné životosprávy, stresu.
Nejdůležitější pro mne bylo smíření a seznámení se s nemocí. Začala jsem zjišťovat možnosti a podala rakovině ruku. Začala ji brát jako rovnocenného soupeře a smířila se s tím, že začíná boj, kdo s koho.
3. fáze: Léčení
Náročné bylo čekání. Už jsem chtěla vědět, co na onkologickém konziliu vymyslí a co mě čeká. Následovala samotná léčba, kterou má každý individuální a na míru. Chirurgický zákrok, chemoterapie, ozařování, genetika, biologická či hormonální léčba. Nezbytná je motivace. Vidina lepších zítřků, plány do budoucna, rodina, neztrácet sílu.
Já mám vedle sebe svého synka v dobrém i zlém, a to je moje největší motivace. Vymyslela jsem si na sebe bič. Takový nereálný sen – a víte co? Uplynulo 5 měsíců a mně se tenhle nereálný sen splnil. Všude okolo vás se točí slovo psychika: „Je to v hlavě“, na to jsem byla a jsem alergická.
Dnes musím přiznat, že bez vnitřní síly a energie by se bojovalo mnohem hůř. Svým způsobem najednou bojujete sám se sebou. Jedno vaše já pozvedá meč a to druhé mává bílou vlajkou a vzdává se. Musím přiznat, že nejhorší byly stavy zoufalství, kdy se mi během minuty lítostivý pláč změnil v hysterický řev a já byla na okolí zlá.
Něco uvnitř mne mě ovládalo. Rakovina vás má ve svých spárech zevnitř i zvenku. Ztrácíte své já. Všichni známe ta klišé, že si uvědomíme, co jsme měli, až když to ztratíme. Já došla k uvědomění dříve: „TODAY IS LIFE TOMOROW NEVER COMES“.
Hluboce smekám před všemi, kteří bojují veřejně a sdílí své zkušenosti. Můj velký obdiv patří i všem neziskovým nadacím a lidem, kteří mají srdce na správném místě a chtějí pomoci.
4. fáze: Remise
To je slovo, které jsem chtěla od lékařů slyšet ze všeho nejvíc. Zvládla jsem toho hodně, ale hodně mám ještě před sebou. Absolvovala jsem sérii chemoterapií, kdy jsem si sáhla na dno. Moje tělo jelo na nouzový režim. Jako by člověk během chemoterapií nebyl plně při smyslech a vlastně si plně neuvědomoval, co se děje. Pak jsem uviděla tu obrovskou propast, na jejímž okraji balancuji. Boj o život unaví především naši duši.
