MUDR. MIROSLAV PALÁT, MBA
Prezident CzechMed – Česká asociace dodavatelů zdravotnických prostředků
České zdravotnictví drží krok se světem ve využívání řady nejmodernějších technologií. To se ale nedá říct o jeho digitalizaci, která by usnadnila řadu věcí jak lékařům, tak především samotným pacientům.
Můžete nám přiblížit, co vše z vašeho pohledu zahrnuje digitalizace zdravotnictví a co je jejím cílem?
V první řadě stojí za to říct, čím digitální zdravotnictví není. Digitalizace zdravotnictví rozhodně neznamená, že bychom úkony, které nyní zpracováváme na papír, poté dělali na počítači. A ještě k tomu dvakrát, protože nakonec si přece jen někdo potřebuje nějaký papír odnést, přinést potvrdit a podobně.
Pro přehlednost – digitalizace zdravotnictví se týká následujících pěti oblastí:
- Když si pacient hlídá své zdraví z vlastní iniciativy. To vidíme na různých aplikacích hlídajících počet ušlých kroků, pomáhajících sledovat zdravé návyky a mnohé další. Zde vidíme největší zásah komerční sféry na lidi, protože na ně směřuje přímo.
- Když lékaři potřebují sledovat již nějak narušený zdravotní stav pacienta. Příkladem je telemonitoring různých tělesných funkcí, které jsou v rámci léčby potřeba sledovat. Ať už je to hladina krevního cukru, srdečního rytmu a další.
- Pak je to oblast komunikace pacienta s lékařem. To zahrnuje vše od objednání na konkrétní termíny až po způsob komunikace, aby se na nic podstatného nezapomnělo.
- Dále jde o uložení informací o pacientovi pro potřeby zdravotnického zařízení či samotného lékaře. To je nutné především proto, aby byly relevantní informace k dispozici i dalším zdravotníkům, kteří mohou dané informace potřebovat v rámci další péče o pacienta. O tom je elektronická zdravotnická dokumentace.
- Nakonec se tedy jedná o práci s informacemi, které již zdravotnické zařízení o pacientovi má. To zahrnuje nejen anamnézu a vyšetření lékařem, ale i laboratorní výsledky, různé zobrazovací metody. Nejde pouze o to, aby měl zdravotník k dispozici vše, co jsme se o pacientovi dozvěděli, ale je také zásadní, aby se tyto informace zobrazovaly tak, aby upozorňovaly na to podstatné.
V jakém stádiu je tento proces v ČR?
Mírně řečeno – v začátcích. Uvědomme si, že je to pouhých pár týdnů, co byl schválen zákon o elektronickém zdravotnictví. Ten dává předpoklady k tomu, aby se nakreslilo hřiště, na kterém by se různé IT systémy v českém zdravotnictví mohly spojovat, komunikovat spolu tak, aby si rozuměly. Přitom vývoj nestojí na místě. Ve všech oblastech, které jsem popsal výše, rostou různá řešení a nápady, která si hledají svoje místo na slunci, jako houby po dešti. Postupně však musí získat možnost přinést užitek všem stejně srozumitelně.
Pro příklad – vytvořit elektronický recept by se dalo různými způsoby, ale k čemu by to bylo, kdyby s takovým receptem šlo vybírat lék pouze v některých lékárnách, které by tento recept uměly nějak zpracovat. Smysl to má pouze pokud může jakákoliv lékárna zpracovat jakýkoliv recept od kteréhokoliv lékaře a lék vydat. Právě tak tomu dnes je. A proto musí být obdobná pravidla hry přenesena i do jiných oblastí.
Kde vidíte zdravotní systém v naší zemi během nadcházejících 10–15 let?
Záleží na mnoha věcech. Určitě jsou různé scénáře… optimistický, pesimistický a pak něco mezi. Co se týká digitalizace, můžeme mít někdy zase ministra, který nenápadně zavede něco nenápadného, ale se zásadním významem – jako byl třeba elektronický recept. Anebo se toho moc nezmění a vše bude za 15 let stejné jako dnes.
Nesmíme zapomenout míru vlivu celospolečensky závažných událostí (např.: pandemie covid‑19), které působí změny, jichž jsme byli v posledních měsících svědky a během kterých se vzdálená konzultace s lékařem stala vcelku běžnou záležitostí.
Máte osobní zkušenosti s telemedicínou, využitím umělé inteligence, případně s jinými novinkami ve zdravotní oblasti?
Ano, například v telemedicíně. Konkrétně v monitorování hladiny glukózy v krvi pomocí telemonitoringu. Pacient má třeba zavedenou sondu v podkoží a měří hladinu krevního cukru v určitých intervalech. Pomocí mobilní aplikace může tuto hodnotu sledovat nejen pacient, ale třeba i příbuzný, nejčastěji rodič, je-li pacientem mladistvý. Namístě je ale otázka, zda je užitečné, aby měl rodič okamžitou kontrolu nad hladinou krevního cukru svého dítěte. Zvláště, když nejsou spolu a je možné, že nějakou nápravu stavu (připíchnutí inzulínu anebo konzumaci jídla) nemůže ovlivnit. V takovém případě může být monitorování spíš zdrojem stresu než užitečné informace.
Existuje šance, že bude zdravotní systém dlouhodobě udržitelný v rámci financování?
Notoricky používané sousloví „finanční udržitelnost zdravotnictví“ je špatnou formulací. Vychází totiž z předpokladu, že zdravotnictví reaguje na objektivně existující zdravotní potřeby obyvatel, jsou k tomu dány objektivní postupy, které je řeší, potřeby nějak objektivně rostou a my se bavíme, zda na to budeme mít. Ve skutečnosti jsou motorem nárůstu nákladů ve zdravotnictví roky etablované způsoby poskytované péče, ve smyslu rozsahu i metod nebo typu zařízení, které poskytuje různé služby. Zde je zakopaný pes. Ke stejnému výsledku léčby určitých diagnóz se dá dospět různými způsoby organizace zdravotnictví, i když samotná medicína se učí všude ze stejných knih. Co se týká „zkrocení“ růstu nákladů, je potřeba si klást otázky „velmi na tělo“ a ty vždy nějaké zásadní skupině v systému zdravotnictví nemusí konvenovat.
Ale jinak bych byl optimistický. Komu se před 10 lety zdálo, že z tehdy asi 200 miliard korun ve zdravotnictví bude v roce 2021 kolem 400 miliard, by byl považování za blázna. Dnes je to 400 miliard, v příštím roce to bude ještě víc. Vždy se peníze našly, najdou se i v budoucnu.
