PhDr. ŠÁRKA SLABÁ, Ph.D.
GPK1.LFUKaVFN v Praze
Centrum diabetologie IKEM
prof. MUDr. MARTIN HALUZÍK, DrSc
člen výboru České diabetologické společnosti ČLS JEP
předseda České obezitologické společnosti ČLS JEP
zástupce přednosty Centra diabetologie IKEM
Pane profesore, jak Vy osobně vnímáte obezitu?
M. H.: Jde nepochybně o nejvíce podceňované závažné metabolické onemocnění, které může vést k rozvoji těžkých komplikací a předčasné smrti pacientů. Přes tyto skutečnosti mnoho pacientů stále zbytečně utrácí peníze za nevhodné diety a doplňky stravy namísto adekvátního sledování a léčby u lékaře.
Říkáte onemocnění?
M. H.: Samozřejmě, obezita je úplně stejné onemocnění jako třeba vysoký krevní tlak či zvýšená hladina cholesterolu a rizika s ní spojená mají podobně vysokou závažnost. Přitom víme, že zhubne-li pacient cca 15 % hmotnosti, může mu, řečeno slovy klasika, „odejít cukrovka“ a řada dalších metabolických komplikací obezity. Věřím, že pohled na obezitu se časem změní a její adekvátní léčba ušetří zdravotnictví obrovské finanční prostředky.
A není to spíše selhání vůle než onemocnění?
M. H.: Určité selhání vůle hraje roli, ale tak je tomu u většiny nemocí. Existuje celá řada důležitých faktorů, zejména dědičná dispozice k obezitě (40–70 %), obezitogenní prostředí, v němž žijeme, a hormonální regulace organizmu. Z těchto tří faktorů můžeme vůlí ovlivnit pouze naše chování. Vlastně musíme vůlí „přetlačit“ své geny a hormonální regulace v těle, což bývá velmi obtížné.
Uvádí se, že při nákaze COVID19 jsou obézní pacienti ve větším riziku. Je to pravda?
M. H.: Ano, pacienti s obezitou mají velmi výrazně zvýšené riziko těžkého průběhu COVID19 a jeho závažných komplikací. Obezita spolu s cukrovkou a přítomností kardiovaskulárních komplikací tvoří vůbec nejsilnější rizikové faktory pro těžký průběh nemoci. S lehkou nadsázkou lze říci, že opravdu došlo ke střetu dvou pandemií.
Jak v této době bojovat s kily navíc?
M. H.: Co nejvíce si udržet pravidelný denní režim s dostatkem fyzické aktivity. Spojíme-li to se zdravou výživou, tedy s dostatkem ovoce a zeleniny a celkově zdravou stravou, budeme se bez ohledu na COVID19 cítit méně ve stresu a hlavně – nepřibereme. Přísné diety bych v tomto období příliš nedoporučoval zejména s ohledem na sníženou možnost konzultace s lékařem.
Je z pohledu psychologa na tomto onemocnění něco zajímavého?
Š. S.: Obezita je z pohledu psychologa velmi zajímavé onemocnění. Obézní člověk se musí vypořádávat s mnoha obtížemi, které lidé s normální váhou nechápou, protože je neznají. Nejčastější rada, kterou obézní člověk dostane, bývá méně jez a více se hýbej. V literatuře se objevuje pojem „paradox váhy“, který znamená, že čím více mají obézní „vnější váhy“ (tělesné hmotnosti), tím méně mají „vnitřní váhy“ (sebevědomí, sebeúcty, sebehodnocení). A zde se nabízí pro práci psychologa opravdu velký prostor.
Co nejčastěji probíráte s pacienty?
Š. S.: Pacienti se do mé ambulance dostávají na doporučení z ambulance obezitologické, kde obezitolog či pacient zjistí, že není schopen změnit a dodržovat režim dle zadaných doporučení, a to i přesto, že by moc chtěl. K tomu, aby člověk nějak změnil své chování, nestačí pouze změnu chtít, ale také věřit tomu, že změna je možná a že jsem schopen/schopna ji uskutečnit. Mezi nejčastější problémy, které s pacienty řešíme, patří hledání motivace ke změně a také emoční jedení, kdy se jídlo stává podporou a prostředkem útěchy ve stresu, při smutku nebo krizi.
Dobrá zpráva: Moderní medicína umí pomoci.
Jaké možnosti léčby a podpory pacientů existují?
M. H.: Léčba by měla být vedena lékařem, který dokáže nejlépe zhodnotit celkový zdravotní stav a následně může pacientovi pomoci – např. léky na obezitu či doporučením k bariatrické operaci žaludku. Pokud jde o léky na obezitu, zde musí pacient počítat s tím, že jej léčba bude něco stát, antiobezitika pojišťovny bohužel nehradí. Avšak bariatrické operace jsou plně hrazené, pokud pacient splňuje kritéria – k nahlédnutí tabulka níže.
Říkáte léky či operace? Není to zbytečné?
M. H.: Vůbec ne. Jen malé procento pacientů dokáže zhubnout dlouhodobě a bez pomoci, většina se trápí a více či méně neúspěšně bojuje. Úspěšného dlouhodobého snížení hmotnosti často bez pomoci léků či operace nedosáhneme. Jak bariatrické operace, tak i léky mohou pomoci přenastavit regulaci příjmu potravy tak, aby pacient hubnul účinněji a sníženou hmotnost si udržel.
Jakého lékaře mám oslovit, když chci zhubnout?
M. H.: Najít dobrého odborníka nemusí být vůbec snadné, protože léčba obezity není pro lékaře z hlediska hrazení pojišťovnou příliš lukrativní. Velmi zjednodušeně bych pacienty bez komplikací s BMI 30–35 směřoval k praktickému lékaři, pacienty s vyšším BMI pak ke specialistům obezitologům. Důležitá je osobní motivace pacienta a chuť něco změnit. Pacient spoléhající na zázračné léky nebo zázračné operace bez vlastního přičinění nebude dlouhodobě úspěšný.
Kde najít motivaci k zahájení léčby obezity?
Š. S.: Já se svých pacientů na začátku ptám na dvě základní otázky.
První otázka zní: Proč chcete hubnout a proč právě teď? Načasování změny je velmi důležité k predikci dlouhodobého efektu. Chtít zhubnout v době, kdy řešíme stresy v rodině, v zaměstnání nebo existenciální problémy, je zcela nemožné. Odložení hubnutí na období s menší psychickou zátěží tak není neúspěchem, jak by se mohlo zdát, ale spíše jeho prevencí. A proč chce pacient hubnout? Z důvodů zdravotních, společenských, estetických, kvůli subjektivní nespokojenosti… Důležité je, aby pacient tyto důvody vnímal jako své vlastní, nikoli jako vnější tlak (od lékařů, od rodiny).
Druhá otázka zní: Jaké budou pozitivní i negativní následky požadované změny? Pacient by si měl uvědomit, že cesta k cíli není jen plná pozitiv, jako zvýšení sebevědomí, nové šaty nebo lepší pohyblivost, ale vyskytnou se na ní i negativa – třeba ztráta svobody jíst cokoli a kdykoli, nemožnost doplnění rychlé energie tabulkou čokolády nebo už žádný víkend strávený na gauči u televize. Pokud pacient sám zhodnotí, že pozitiva převažují, cesta ke změně se otevírá. Motivaci podpoří stanovení reálného cíle a vytvoření přijatelného plánu. Změny v chování by měly být rozděleny do malých kroků, aby se pacient při každé návštěvě posunul blíže ke konečnému cíli, aby zažil úspěch. Výhodou je, když se do změny zapojí celá rodina, pacient tak cítí podporu.
