Jirkův příběh
Ahoj, jsem Jirka. Teď je mi 22 let a život jsem opravdu lehký neměl. Jako dítě jsem byl docela problémový kluk. Možná si řeknete a kdo vlastně nebyl, kluci v pubertě to dělají. Jenže na mě ta puberta přišla už kolem 9 let. Bydlel jsem tenkrát s mámou a sestrou v azylovém domě v Příbrami. Málo prostoru na dvě děti, většina pozornosti se točila kolem sestry – a to mně hrozně vadilo. Potřeboval jsem jakoukoli pozornost. Nezkoušel jsem mámě říct, že mi to vadí, přece mi bylo jenom devět. Záměrně jsem ale dělal problémy, aby si mě máma všímala. Chodil jsem za školu, chodil jsem pozdě domů a tak dále. Máma občas neměla dobrou náladu, a tak byla prostě hnusná nebo nepříjemná. Někdy byla taková i na sestru, ale většinou na mě. Měl jsem nejlepšího kamaráda Patrika, který bydlel taky v azylovém domě. Byl jsem u něj skoro pořád. On to měl s rodiči podobně, a tak jsme se rozhodli, že spolu utečeme do Prahy. Jenže jsme ani jeden neměli peníze.
Udělal jsem blbost, které lituji ještě teď… Ukradl jsem dědovi z peněženky peníze, aby bylo na cestu pro mě a pro Patrika. A tak jsme jeli do Prahy. Jenže po hodině v Praze jsme si řekli, že to byl špatný nápad. Udělali jsme si cedulku z kusu papíru a napsali na ní, že potřebujeme pomoct. Přišla k nám taková milá paní, která se ptala, co se stalo. My jsme jí pravdu říkat nechtěli, a tak jsme řekli, že nás tam prostě někdo odvezl. Paní zavolala policii a ti zjistili celou pravdu. Přijeli Patrikovi rodiče i moje máma. On domů jel, já ne. Policii jsem řekl celou pravdu a taky to, že k máme zpátky nechci. Nešel jsem. Ještě ten den jsem byl umístěný do Klokánku. Odtamtud si toho moc nepamatuji, jen že vychovatelky tam byly super a bylo to rozdělené jako rodiny.
Když mi bylo 11, tak si mě po dvou letech v Klokánku vzala do pěstounské péče moje teta. Byl jsem u ní do svých 14 let a měl jsem se tam opravdu super. Jenže pak jsem udělal obrovskou chybu. Myslím, že to, co jsem udělal, není podstatné. Spíš je podstatné to, že mě na dva měsíce umístili do nápravného centra v Dobřichovicích, než se rozhodlo, kam půjdu dál. Po dvou měsících jsem se dozvěděl, že zpátky k tetě nepůjdu a že mě umístí do Dětského domova Pepa u Příbrami. Neměl jsem z toho moc dobrý pocit. Zase jiné prostředí, jiní kamarádi… jestli vůbec nějací kamarádi.
Když jsem přijel do domova, byl jsem pořád u vychovatelek a nechtěl se bavit s dětmi. Trvalo mi asi rok, než jsem se úplně přizpůsobil a začal se bavit se všemi jako se sourozenci. Takhle se to táhlo celou základní školu a bylo to docela super. Jen jsem občas vyletěl jako čert z krabičky.
Na střední škole jsem poznal osobního kouče Ondru, který lidem pomáhá ke splnění různých snů. Povídali jsme si jednou za 14 dní. Mohl jsem mu říct úplně všechno, co mě trápí. Nebylo to jako u psychiatra, kde vám jen předepíšou prášky. To Ondra mi dodal sebevědomí a změnil mě v člověka, kterým jsem chtěl vždy být. Už jsem nebyl tak prudký jako ten čert z krabičky a hodně věcí jsem se díky němu naučil brát jako hlouposti, nad kterými nemá cenu se pozastavovat.
V dětském domově jsem byl do 21 let. Vyučil jsem se v oboru kuchař‑číšník. Šel jsem zpět k mámě s tím, že to bude super. To bylo tak třičtvrtě roku. Teď s mámou moc nevycházím a hledám si samostatné bydlení. Pomáhá mi právě Nadace Veroniky Kašákové, díky které jsem předtím poznal Ondru.
Tímto bych chtěl poděkovat Ondrovi za skvělý koučink a úžasnou podporu a Nadaci Veroniky Kašákové za pomoc se sháněním základních spotřebičů do bytu a za pomoc s novým krokem, samostatným bydlením.
Průvodce Ondřej Halama: „Velice mě zajímala práce s dětmi, jelikož jsem až do setkání s Nadací Veroniky Kašákové s dětmi jako kouč nepracoval. Vnímal jsem dobrou energii a smysl pro dobrou věc, tak jsem se chtěl připojit – a dnes jsem za to velmi rád. Projekt Restart je přínosem pro mladé lidi z dětského domova od samého počátku setkávání. Primárně se s nimi setkávám jako kouč, ale také jako člověk, který přichází zvenku. Často jsem v pozici člověka, který naslouchá a je spíše přítelem než koučem.“
